O čem je kniha?
Kniha je složená ze 3 příběhů, které spojuje jedno téma. Afričani v Praze. Autorka mapuje především vztahy černochů a bělošek, z příběhu vyplývají především rozdíly dvou kultur, rozdílné myšlení dvou lidských ras. První příběh s názvem Chechtáky popisuje příběh dvou žen. Obě se zamilovaly do černocha. Veronika má 4 děti, ale se svým manželem Amechim si nerozumí, nemiluje ho, Amechi jí je nevěrný, chodí domů opilý. Veronice žalostně chybí peníze, své děti kojí a krmí primitivní kaší. Přesto všechno je to velice citově založená žena. Těhotenství prožívá velice emotivně, všechny své děti miluje. Jitka je jejím opakem. Je to bohatá businessmanka, která si zakládá na luxusu. Její manžel, černoch jménem Miyaqui ji bezmezně miluje, i přesto, že je o 18 let mladší. Jejich láska je pevná a založená na hezkém vztahu. Jenomže Miyaqui touží po dítěti, což se nedaří. Umělá oplodnění jsou vždy bez výsledku. Jitka se rozhodne jednat, s Veronikou sepíše smlouvu, dohodnou se, že si Veronika vpraví Miyaquinovo sperma a dítě jim odnosí. Jak příběh končí? Na celém světě není nad mateřskou lásku, to mi věřte.
Druhý příběh nese název Rozkoš. Jednotlivé postavy vystupující v druhém příběhu se mihly i v prvním příběhu, vše se odehrává ve stejném městě, černoši jsou jistým způsobem provázaní. Příběh zde sleduje osud mladé Renáty, která si nechá říkat René. Její příběh je prostý. Je nádherná a moc dobře to ví. Její život se točí v baru Rozkoš, kde potkává spoustu Afričanů, kteří ji pod záminkou sexu dávají drogy zadarmo. Od extáze je to jen malý krůček ke koxu a všemožným bílým práškům. Z krásné holky se stává potetovaná, drogově závislá troska, která spí s každým a všude, původní vnitřní bohyně se vytrácí. Její osud je zpečetěn v momentě, kdy se stává jednou z figurek drogového trhu, ve svém žaludku má za úkol převést 117 balíčku s kokainem. Druhou hrdinkou je Amálka, barová tanečnice z Rozkoše, která se zamiluje do Amechiho, ano, je to černoch z prvního příběhu, ten, co má doma manželku se 4 dětmi. Amálce to ale nevadí, s Amechim čeká dítě a klidně by žila v bigamním vztahu. Co ovšem Amálka netuší je, že Amechimu se velice líbí i Amálčina matka, kterou dvakrát do měsíce navštěvuje. Pro černochy jsou totiž všechny bělošky krásné.
Třetí příběh se jmenuje Zahrada. Vypráví příběh Afričana Richarda a jeho trnité cesty k získání trvalého pobytu a občanství v české zemi. Jako každý černoch se probojovával hromadou dívek toužících po černošském těle, až nakonec skončil u Marcely, kterou bezmezně miluje. Před tím ale uzavřel podplacené nelegální manželství s alkoholičkou Ivanou, která bydlí se svými 4 dětmi v zahradním domku.
Co se mi líbilo?
Čtivost a lehkost příběhů. Iva Pekárková vytvořila velice plastické postavy, kladla důraz na jejich psychologizaci, což já v knize ocením vždycky. Postavy měly tváře, buď negativní, nebo pozitivní, ale vždycky lidské. Vyhovovala mi i převaha popisného stylu, příběh byl formován delšími popisy, autorka přímou řečí dost šetřila. Za sebe můžu říct, že mi její jazyk moc vyhovoval, má docela širokou slovní zásobu, uznávám, v druhé polovině se některé výrazy opakovaly, ale nemám jí to za zlé, její jazyk je obratný a živý.
Líbil se mi způsob uchopení, forma, kterou Iva Pekárková spojila tři příběhy do jednoho. Celá kniha je komplexním obrazem života Afričanů v Praze. Mezi příběhy je vedena stříbrná nitka, které se při čtení držíte, dává to tomu šťávu.
Autorka se v příbězích nefixovala na jednu hrdinku. V prvním příběhu není hlavní hrdinkou jen Veronika, ale i Jitka, velice silné a osobité postavy, každá po svém. V druhém příběhu se vyprávění sustředí nejprve na René a hned potom na Amálku, ten stejný vzorec je uplatněn i v poslední třetině, kde vedle barevné postavy Richarda stojí silná postava Marcely. Autorka ve své knize rozehrála velice zajímavou hru, na konci si čtenář poskládá jakousi pomyslnou mozaiku. A to se mi líbilo.
Kniha byla nominována na Magnesiu Literu, již jsem to jednou zmínila, veliké ceny dostávají ti, co určitým způsobem ve svých dílech mapují společnost. Iva Pekárková několik let studovala tematiku Afričanů v Praze, pokud se nemýlím, ona sama má za muže černocha. K daném tématu měla blízko a zpracovala ho velice poutavým způsobem. Mně osobně byl nejsympatičtější poslední příběh, detailně popisuje, jak se mladý Afričan do Evropy dostal, jak si hledal práci, proč tady vlastně zůstává i přesto, že dře bídu s nouzí, jak si hledá lásku a snaží se zde zakotvit. Zahrada mi, jako čtenáři, přinesla nejvíc.
Samozřejmě nesmím opomenout i obálku, která je založená na jednoduchosti, a mně se moc líbí. Vzbudí v člověku určité předsudky, ale nebojte, v celé knize se neupeče jediná zebra :D. Vysvětlení, proč se kniha jmenuje Pečená zebra se čtenáři dostane až v poslední větě, takže se při čtení nechte trochu napínat!
Co se mi nelíbilo?
Pomíjivost 3 příběhů. I přesto, že jsou příběhy propojeny, je lepší si mezi nimi udělat pauzu, vyčistit si hlavu a pustit se do nového příběhu s novým štítem. Chtěla jsem jen zmínit, že někomu by tento formát nemusel vyhovovat. Já knize nemám více méně co vytknout. Bavila mě a přinesla mi nový pohled na nové téma. Nešlo o žádnou zamilovanou bílou Masajku, šlo o příběhy, které jsou založeny na několikaletém pozorování problematiky Afričanů v Praze. Mohly se stát, ale nemusely.
5/5