Moc děkuji Cayenne, odbornici na severskou literaturu, že mi dala tip na tuto knížku! :-)
O čem je kniha?
Věčně bez peněz, na mol opilý, ale stále dost při smyslech, aby dokázal psát jeden nekonečně dlouhý dopis pro svou ženu, zatímco se courá od jedné hospody ke druhé. Pentti Saarikoski, finský "buřič" a známý překladatel, vydal kontroverzní knihu, ve které bez jakýchkoliv zábran vyznává své ženě lásku. Kniha je osobní zpovědí, nepřetržitým proudem myšlenek, erotickými představami, romantickým vyznáním, ledově krutou realitou.
Co se mi líbilo?
Je strašně těžké hodnotit něčí osobní deník. Ano, autor to psal formou dopisu pro svou ženu, ale na mě to působilo jako osobní deník plný těch nejšílenějších myšlenek, které člověk svěří jen svému deníku. Jestli jsem to dobře pochopila, Dopis pro mou ženu byly spíše jakési notýsky, do kterých autor psal, když zrovna nebyl zpitý do němoty. Takže se nejednalo tak o dopisy, jako právě o zápisky z každodenního života. Kniha je jakýmsi podivným koktejlem všedních věcí (sex, defekace, pití, jídlo, nuda), kritiky politiky, náboženství, výsměchu Ježíšovi a to všechno je zalité litry a litry alkoholu.
Je to prostě tvrdý čtení. Vždyť víte, chlápci ze severu nejsou žádné slečinky. Čím víc knih ze severu jsem přečetla, tím větším mám pocit, že se tam nahoře musí dít neskutečné věci. Vím, nikdy neházet všechny lidi do jednoho pytle. Ale ať to byly krimi knížky, trillery nebo osobní zápisky z každodenního života, zůstal ve mně po přečtení hrozně chladný pocit. Saarikoski je tvrďoch. Celá kniha je vlastně vršením myšlenek, tak, jak přišli autorovi na mysl. Bez ladu a skladu se prolíná politika, vulgárnosti z oblasti vyměšování a sexu (kéž by použil tato slova :D), nekonečné opíjení a následné zvracení do záchoda, problémy s ranní erekcí a nekončící nadržeností a neustálé žebrání o peníze.
Proč tu knihu teda číst? Je plná zajímavých myšlenek (viz úryvky dole). Já mám ráda osobní knihy. I když to není úplně etické (alespoň z mého pohledu) ráda čtu knižně vydanou korespondenci, deníky a podobné věci. A navíc autor psal vzkazy pro svou ženu s tou myšlenkou, že je jednou vydá, ten záměr tam byl už od začátku. Dostanete pravdivý obraz člověka. Dopis pro mou ženu Vám dá obraz muže, rozervance, alkoholika, buřiče, nadšeného komunisty, bohéma, muže, který se stihl během 40 let života čtyřikrát oženit, zplodit několik dětí, tisíckrát se opít do němoty a zase se ráno probudit. Je to pohled do bohémského života muže, který cestoval, nebál se pobuřovat, nebál se si užít. A buď s ním budete sympatizovat, nebo vám to přijde odporné, hnusné, nevkusné. Ale musíte prostě přijmout fakt, že ten člověk takhle žil a přesně takový způsob života si vybral.
Co se mi nelíbilo?
Je to drsný. Saarikoski si prostě nebere servítky. Představte si, že sepíšete všechny čuňárny, co vám během jednoho měsíce prolétnou myslí. Všechny. A kdybyste to opravdu udělali, byl by to slabý odvar oproti tomu, co se hlavou honí Saarikoskimu. Ale brala jsem ho jako chlapa. Žádný měkkýš. Kniha více méně nemá děj. Kdo čeká, že v "příběhu" najde nějakou zápletku, vyvrcholení, rozuzlení, tak bude asi zklamaný. O tom to není. Je to zkrátka deník, dopis. V některých momentech možná bez hlavy a paty, ale copak naše myšlenky jsou vždycky uspořádané?
V knize mi nevadily vulgarity, spíše mě unavovalo to točení se v kruhu. Moc se mi po tobě stýská, rád bych to s tebou dělal, jdu se opít, naláduji se práškama, pošli mi peníze, nemám kde bydlet, placatím se v hospodě, nechutná mi jídlo. A zase - stýská se mi po tobě, jdu se opít, hospoda, pošli peníze. Naštěstí nebyla kniha nijak dlouhá, za dva dny jsem měla přelouskáno. Ale věřím, že se najdou čtenáři, kteří nebudou schopni i tak krátkou knihu přečíst. Obsah je opravdu drsný, autor se s ničím nemaže.
Určitě doporučuji přečíst i doslov, kde je hezky stručně napsán celkový kontext autorova života. Takovou smutnou třešničkou na konci je fakt, že i když na 150 stránkách autor vysvětluje, jak svou ženu miluje a slibuje, jak jí nebude nikdy nevěrný, brzy se s ní rozejde a najde si v pořadí již čtvrtou manželku. Tak holt "každej jsme ňákej".
4/5
"Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabý, nemaj žádný jiný zbraně než vražedný, a někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých."
"Rutinní život, po kterým toužím a kterej nesnáším, musím ho vyvrhtnou jak jídlo usmažený na starým tuku. Nejdřív mám chuť, chtěl bych jíst, ale když jídlo přinesou, zvedá se mi žaludek."
"Člověk by si měl zvykout, že život je smutný, a přesto chceme žít."