O čem je kniha?
Jednoduše - 600 polonahých mužů čeká jednu velikou frontu, aby si mohli zasouložit s pornohvězdou Cassie Wrightonovou. Cassie se snaží o rekord, o soulož s co nejvíce muži, je odhodlaná pro tento rekord i zemřít.
Složitěji - je to příběh psaný z několika úhlů, z pohledů několika hlavních postav. Chuck Palahniuk svým vytříbeným způsobem psaní píše mezi řádky, což odhalí ten, kdo odhalovat chce. Ve zdánlivě nechutném příběhu plném trapných pornofilmů vyplouvají na povrch tajemství, Oidipovský komplex, komplikované vztahy, které jsou vesměs založeny na tom, kolik kdo udělal v minulosti chyb.
Co se mi líbilo?
Chuck Palahniuk je prostě jedinečný. Když jsem tehdy četla jeho knihu Strašidla, nestačila jsem se divit. Parta lidí, zavřená ve staré budově, snažící se o dramatičnost způsobem, který nemá obdoby - vraždy, zneužívání, pojídání částí lidského těla,... Hlavními značkami jeho knih je BIZARNOST, ABSURDITA a NECHUTNOST. Při čtení Palahniuka cítíte lidské pachy, moč, pot, smrad sýrových čipsů a česnekových pomazánek, cítíte šplouchání při vyměšování. Palahniuk vždycky vytvoří jakousi mozaiku, která se skládá z bizarních postaviček, jejichž osudy jsou absurdnější, než sám život. Za zdánlivě odporným příběhem, který je plný vulgarit a nechutností, je vždycky schováno něco víc. Kritika společnosti, kritika nechutně bohatých lidí, kritika spisovatelů toužících po dramatičnosti, kritika uplakaných mamánků, kritika materialistů toužících po penězích. Jak jsem psala výše, Chuck Palahniuk umí brilantně psát mezi řádky. Na čtenáři potom je, aby to odhalil.
Mám moc ráda tu jeho vícepohledovost. Nesleduje jednoho hlavního hrdinu. Rozehraje hru, kde se v každé kapitole zavrtá do mozku jiné postavě a odhaluje pomalinku její osud. Na konci Vám v rukou zůstane komplexní plastický obraz. Palahniuk si se svými postavami dělá, co chce. Kolikrát mi při čtení vyvstane na mysl Nietzsche, Freud,... a skutečně, příběhy jsou temné, plné lidských pudů, ani v tom nejdivočejším snu se mi nezdály tak příšerné scény, jaké si v knihách vytváří Palahniuk. Vždyť celá kniha skončí bizardní souloží dvou lidí, do kterých záchranáři vpouští z defibrilátoru proud "na plné koule". Chápu, že spoustu lidí by taková kniha znechutila, odradila, nehádala bych se, kdyby mi někdo řekl, že střídavě četl a střídavě zvracel. Snuff není tak nechutná kniha jako byla Strašidla, to zdaleka (!) ne, ale měla v sobě pořádnou dávku zvláštnosti a neotřelosti. Nic pro puritány, to vám řeknu.
Co se mi nelíbilo?
Hrubost a vulgarity. Na můj vkus jich bylo až příliš. Kdybych tuhle knížku půjčila mojí babičce, asi by omdlela hned u první kapitoly. U Palahniuka musíte počítat se vším, pokud byste si někdy případně brousili zuby na jakoukoliv z jeho knih. Palahniuk se nebojí ničeho. Výkalů, souloží, pitvání, kanibalismu, vražd, násilí... Nepopisuje to s žádným přehnaným zájmem, nevyžívá se v nechutnostech, nepouští se do detailů, suše popisuje. To, v čem se vyžívá, jsou zvláštní příběhy, malé epizodky, ze kterých se jeho knihy skládají. Životní příběhy zvláštních postav, které v žádných jiných knihách nenajdete.
Bojím se takovou knihu komukoliv doporučit, Palahniuka si musí každý najít sám.
Čtyři body dávám proto, že Strašidla se mi líbila o kapku víc.
4/5