O čem je kniha?
Město smutku a radosti, kniha, která má hned několik hlavních postav. Nebo lépe řečeno, nemá hlavní postavu. Všichni lidé v knize jsou pro příběh důležití. Kniha je jakousi polévkou, ve které plave náhodně několik různých příběhů. Jen tak si plavou, vypadá to, že mezi nimi není žádná spojitost. Ale na konci se všechny osudy propojí do jednoho. Ze zmateného začátku se vyvine nádherně pospolitý komplexní příběh. Kniha je svým obsahem stále aktuální a živá i přesto, že je přes 80 let stará.
Co se mi líbilo?
Pro Waltariho mám slabost. Takovým malým paradoxem je, že jeho nejznámější knihy (myslím hlavně historické romány) jsem nečetla. Přeslavného Egypťana Sinuheta jsem poslouchala před mnoha lety jako audio. Ale co mě naprosto uchvátilo, byla kniha Cizinec přichází. Doteď si vybavují emoce a pocity, které jsem při čtení zažívala. Mika Waltari jako správný seveřan píše ledově. Jeho knihy s citem popisují chladná místa. Zní to jako oxymorón. Citlivý chlad. Ale přesně takový dojem ve mně zanechávají jeho nehistorické romány. Waltari je brilantní pozorovatel. Na lidi pohlíží jako na rybičky v akváriu a jakýkoliv jejich sebemenší pohyb dokáže zaznamenat. Dokáže slovy popsat i ten nejmenší detail v lidském chování. Sebemenší změnu pocitů, směr proudu myšlení. Přenese to na papír s takovou obratností, až mi stávají chloupky za krkem. Umožní tak čtenáři prožít si stav, jakým si prochází postava. Najednou zjistíte, že sympatizujete s člověkem, který toho v životě napáchal hodně špatného. Ale protože vám je umožněno prožít jeho stav, tak nějak ho chápete.
Miluji jeho postavy se všemi hnusnými odpornými vlastnostmi. Miluji ty drobné podivnosti, brilantní popis prostředí (většinou velmi chladné, opuštěné, sterilně uklizené místnosti, tmavé ulice, studená příroda, sruby, prašná města). Miluji jeho volbu slov při popisu lidského myšlení. Při čtení mám touhu si skoro každou větu zapisovat. Kniha Město smutku a radosti je čtenářsky a literárně velmi krásná, zralá knížka, která má rozhodně co nabídnout. Nejedná se o jeho nejlepší dílo, dost možná jste o ní ani neslyšeli (věřte, že já také ne, knížku jsem vzala z rozmaru jen tak mimochodem v knihovně z police a strčila ji do košíku). Nedávno jsem na knihu narazila v knihkupectví, měli tam celou horu výtisků. A dali na ni slevu (kniha vyšla něco kolem 100 korun), takže až takový zájem o ni zřejmě není. Což je škoda. Mika Waltariho rozhodně doporučuji už jenom pro to, jak úžasně umí vykreslit atmosféru a jak uvěřitelné je chování jeho postav. Jako kdyby skutečně pozoroval opravdový svět a jenom ho přenášel na papír. Nic umělého, strojeného, nastavovaného.
Město smutku a radosti je poměrně smutná kniha (od Waltariho moc komedii nečekejte) vypovídající hned několik lidských osudů najednou. Příběh mladého revolucionáře, který jde silně proti systému. Avšak nepracuje a ve svých 25 letech se nechává živit otcem, kterého nenávidí. Malý chlapec, který byl dlouho zavřený v nemocnici, se konečně vrací domů a psychicky se upíná na svou matku. Chladný otec se mu vyhýbá, doma vládne zvláštní atmosféra. Stará paní umírající na svém nemocničním lůžku odmítá zemřít, dokud se nedozví konec příběhu, který vychází na pokračování v novinách. Každý den se snaží usilovně nezemřít, aby mohla ráno opět poslouchat příběh, který ji předčítá mladá zdravotní sestřička. Možná se vám zdá, že příběhy spolu absolutně nesouvisí. Taky jsem si to myslela, dokonce jsem netušila, jak knihu číst, byla jsem z toho dost zmatená. Ale kouzlo je ukryto v nenápadném prolínání příběhů a v jakési prapodivné podobnosti lidských osudů.
Co se mi nelíbilo?
Jeho postavičky si jsou malinko v něčem podobné. Ženy většinou popisuje jako chladné, nedostupné, velmi odtažité babizny, které nebaví se starat o vlastní děti. Mladé dívky popisuje jako nedotčené panny v bílých šatech, které mají své panenství napsané na čele a odkapává jim z vlasů. Mladíky popisuje jako živelné, roztoužené buřiče, kteří jdou za každou cenu hlavou proti zdi. V pohodě, tohle všechno se mi líbí. Ale protože mám srovnání i s dalšími knihami, připadá mi, že u svých postav zajel do nějakých vyjetých vzorců a povahové rysy postav se tak nějak opakují. Ale to je jenom takový menší detail.
Knize jinak nemám co vytknout. Snad jen designově se mi vůbec nelíbí. Vytištěná je na nekvalitním papíře a sem tam překlep (které zas tolik nehrotím). Vím, že někomu se knihy z této edice líbí, já z toho tak nadšená zase nejsem. Co ovšem oceňuji je, že když se z knihy sundá papírový přebal, zůstává kniha bez titulku, takže zvědaví slídilové okolo vás neví, co čtete. To je fajn :D.
Jinak Mika Waltariho doporučuji tak nějak komplexně. Ne jen Město smutku radosti.
5/5