Nikdo nikde - Donna Williams

18. červen 2016 | 12.53 |

nikdonikde

O čem je kniha?

Jedná se o soukromou zpověď mladé autistické dívky, která se musela vypořádat s mnoha příhodami, které ji během dětství a dospívání potkaly. V rámci terapie si začala Donna psát deník, její psychiatr z něj byl nadšený a rozhodl se její zpověď předat vydavateli. Donna je autistka, její matka ji bila, psychicky ji vydírala a dávala jí najevo, jak moc je jiná. Donna měla ráda specifické věci, hrála si své vlastní hry, kolem sebe si vybudovala stěnu, za kterou nikoho nepustila, doteky cizích lidí jí pálily. Měla své rituály - tleskání, mlácení hlavou o zeď, počítání, rovnání věcí do řady, osahávání blyštivých sklíček, zrcadlení pohybů ostatních lidí. Někdy se projevovala jako zvířátko - kousala věci kolem sebe, močila na koberec, čichala své pachy. Nejzajímavější věcí v celém deníku je Donnina roztrojená osobnost. Zpočátku se může zdát, že Donna trpí schizofrenií, ale utváření si imaginárních postav je jedním z typických autistických znaků. Autorka deníku opustila ve svých 16 letech rodinu a začala žít všude a nikde, sama a se všemi.

nikdonikde02

Co se mi líbilo?

Především autentičnost, opravdovost. Vždyť se jedná o knihu, kterou napsal sám život! Abych pravdu řekla, mám hrozně moc ráda psychologické romány a knihy, kde je psychologická strana hlavního hrdiny na prvním místě. V tomto případě se jednalo o rozbor vnitřního světa, o rozbor duše křehkého člověka a to od začátku až do konce. O autismu něco málo vím, setkala jsem se spoustou "zvláštních" dětí, které mě očichávaly, olizovaly mi loket, tančily na špičkách, lehaly si na zem. Jsou to zvláštní osůbky, které potřebují speciální přístup, pochopení a toleranci. Donna tohle štěstí neměla. Celá kniha je v podstatě neustálé se vyrovnávání se světem, kterému ona nerozuměla, se světem, kde lidé cítí a prožívají, s emocemi, které nedokázala projevit. Donna neustále před něčím unikala. Před matkou, před chlapci, kteří ji milovali, před emocemi, před světem, kterému nerozuměla. 

Upřímnost. Obdivuji, že se nebála všechno naservírovat na tácek, chápu, potřebovala se ze všeho vypsat. Téma autismu bylo donedávna neprobádaná bažina, lidé se "bláznivých" dětí báli, smáli se jim, zavírali je do psychiatrických léčeben.

Tato kniha je důkazem, že nic z toho není třeba. Stačí trochu porozumět. Donna sice nebyla klasický autista, její projevy možná nebyly TAK silné, jako je tomu u jiných dětí, ale je jedním z důkazů, že autisté mohou být geniální, jejich schopnost pro systematičnost, láska k pořádku a rituálům z nich dělá skvělé vědce, jejich zvláštní vnitřní svět z nich dělá malíře, skladatele, umělce. 

nikdonikde04

Obdivuji autorčinu schopnost všechno si zapamatovat. Pokud je kniha skutečně pravdivá, smekám. Spousta vzpomínek, i z toho nejranějšího dětství, jí zůstala v paměti. Je pravda, že Donna popisuje hlavně ty klíčové vzpomínky, momenty, kde potkává kamarády, kteří v ní něco zanechali, rituály, které si vytvářela apod. Stejně, obdivuji, jak si všechno pamatovala a dokázala to takovým čtivým způsobem přenést na papír. 

Nejvíce mě mrazilo v zádech, když jsem četla o postavách, které v ní žily. Každý si vytváříme imaginární postavy, se kterými mluvíme, které mažeme a zase tvoříme. Ale v případě Donny to bylo něco úplně jiného. Ona byla 3 lidé v jednom. Byla Donnou, ustrašenou dívkou, která se bála dotyků, emocí a nerozuměla světu kolem. Byla malá dívka  Carol, která byla rozhodná, dokázala mluvit s ostatními a bojovat. Ale ona byla zároveň i malý chlapec Willie. Všechny tyto tři postavy se v sobě snažila zabít, provedla dokonce rituální vraždu, nicméně žili v ní dál. Byli to tři rozdílní, velice odlišní lidé v jednom těle. Nejprve jsem si myslela, že se jedná o schizofrenie, ale později se ukázalo, že v případě autistů se jedná o naprosto normální jev. 

nikdonikde03

Co se mi nelíbilo?

Celá kniha je tvořena jakousi sebereflexí, zpovědí člověka, který si prošel v životě několika těžkými etapami. Nemůžete proto očekávat nějakou zápletku, děj a následné rozuzlení. Někde jsem četla negativní komentář, kde bylo naráženo právě na to, že "v knize se nic neděje". Nesouhlasím. V knize se toho děje spousta. Snad jen chci upozornit, že se nejedná o oddechové čtení, chce to se malinko soustředit a přemýšlet.

Už snad jen malinká výtka, v knize byla spousta překlepů a chybiček jak jsou přebývající čí chybějící písmenka. To samozřejmě není chybou autorky, ale nakladatelství (nebo korektorů). A co se týče obálky, mně přijde docela odpudivá. Docela nastiňuje atmosféru knihy, ale vůbec se mi nelíbí. To ale samozřejmě nemění nic na mém hodnocení :-). Já z knihy byla nadšená, nemůžu jinak, než...

5/5

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře