atraktivnistrasilka: No ano, koukám, že opravdu každý má ve svém okolí profesionálního srážeče. Ten můj spolužák teď pro změnu fetuje, takže obrázek si o těchto typech skutečně udělat můžeme.
Opravdu nevím, jestli si připadám krásná, to asi ne. To asi bude ještě chvilku trvat. Ale děkuju ti moc za tvoje slova, protože tohle je pro mě opravdu hodně citlivé téma. Ono v mém případě šlo až o sebenenávist. Svého času jsem nikam nechtěla chodit, aby nikdo neviděl můj ksicht, přišla jsem kvůli tomu i o kamarádky. Nenáviděla jsem svoje rodiče za to, že mě měli, nemám žádné svoje fotky z období od dvanácti let dál, prostě hrůza. Do dneška nejsem schopná podívat se pořádně do očí klukům, natož pak pořádně dospělejm chlapům (a vůbec nic tam z mojí strany nemusí být!), protože to sebevědomí prostě nemám (a ano, s takovou opravdu asi umřu zralá na klášter, ale co). Zpětně si říkám, že jsem opravdu byla případ pro psychiatra, a svým způsobem pořád jsem. I dneska mě to čas od času chytne, a začnu vlastní matce vyčítat, že mě porodila. Prostě... snažím se v sobě hledat nějakou sílu, motivaci jít dál. Začít se mít ráda. Nejde to. Ale věřím, že jednou toho schopná budu. Jsem na dobré cestě, vím to, ale zároveň jsem teď hrozně zaseknutá, nějak se nemůžu realizovat, a to mě dost deptá.
Ale aspoň si už nepřijdu jako obluda. To je pro mě velký pokrok!