O čem je kniha?
Jeden den a jedna noc, tři sestry na nože, čtyři děti a rodinná oslava. Každý má jiný osud, každý má jiná trápení, každý má s ostatními jiné vztahy. Spojují je stejní rodiče a otcova oslava, na kterou se všechny 3 sestry i se svými dětmi chystají. A je to peklo na zemi, jak si všechny tři často v hlavách říkají. Blanka má třetí dítě, se kterým její muž Libor ne zcela souhlasil. Olina je na malého syna sama a tak ho trochu rozmazluje, což se jí začíná nevyplácet. Kristýna si žije bezstarostný život od kocoviny ke kocovině, ovšem nesmí se jí ozvat David, pro kterého je milenkou.
Co se mi líbilo?
Petra Soukupová prostě umí. Její knihy jsou tak reálné, že je téměř stoprocentní šance, že se v nějakém jejím příběh najdete. A ne vždy vám to bude příjemné. Všechny situace v knize jsou prostě z tvrdé každodenní reality nás všech. Složité vztahy, komunikační neshody, nedorozumění, nesympatie, konflikty, křivdy z minulosti. Všechny nás to poznamenává a utváří, každý se s tím vyrovnáváme po svém. Já osobně jsem ve všech třech sestrách někoho našla, v některých okamžicích i sama sebe. Jak je psáno na zadní straně knihy - kniha je trpká jako olivy. Skutečně, chvílemi jsem se chytala za hlavu a říkala si: "Panebože, vždyť já se takhle příšerně taky někdy chovám, to je hrozný."Nastavuje to trochu zrcadlo.
Autorka se zavrtala do hlav všech ženských postav. Kolikrát jsem si při čtení říkala, že mnohdy je lepší, aby si lidé narovinu řekli, co cítí nebo co si myslí, protože mlčení a nesdělování informací akorát plodí nedorozumění a hádky. Myslím, že to je v této knize zobrazováno velice povedeně. Rozdílné způzoby výchovy dětí, nesourodé povahy, to všechno se shází u jednoho stolu a snaží se vyřešit konflikty, které kolikrát vedou postavy jen sami se sebou ve svých hlavách.
Kniha mě prostě zaujala a chytla hned od první stránky. Autorka je velice popisná, někdy možná až příliš, což ale jako milovník popisných pasáží vítám a nemám s tím problém. Naopak jsem si v tom libovala, ale pro někoho to může být nudné až zbytečně hnidopišské, záleží na vkusu. Já jsem se bavila. Kniha byla tak reálně uchopená, že jsem si příběh představovala jako film. Skvělá slovní zásoba, občas nějaký ten vulgarismus, myšlenkové pochody, které jsme každý někdy měli, to všechno přispívá tomu, že světu, který je v knize popsán, snadno porozumíte, protože jste sami jeho součástí.
Co se mi nelíbilo?
Jak jsem již psala, kniha byla místy až příliš popisná. Kdo kam jde, kam dá ruku, co udělá a co si u toho pomyslí. To všechno je v pořádku, ale v druhé polovině knihy to už pomalu začínalo zdržovat děj a nudit. I tak jsem se ale kousla a knihu dočetla. Tento článek píši s menším časovým odstupem, knihu jsem si potřebovala v hlavně nechat rozležet. Myslím, že pokud budete chtít si z ní něco vzít, můžete se hodně poučit. Takže jakmile ve mně kniha dozrála, musela jsem jí dát plný počet bodů, ačkoliv většina lidí píše, že kniha byla zklamáním. Ano, chápu argumenty kritiky a všechny ty mínusy, sama je na knize vidím. Ale příběh byl podle mého skvěle zpracovaný, bez použití jediných uvozovek vše krásné plynulo v čase, postavy byly brilantně vykreslené a děj mě zajímal a upoutal. Dávám plný počet bodů a milovníkům psychologických knih a vztahovek jedině doporučuji.
5/5