O čem je kniha?
Věra Jirousová, básnířka a odbornice na umění, si již od dětství psala deníkové zápisy. Krátké asociace, poznámky, nejprve jen tak mimochodem, pod čáru, později viditelněji – nad čáru. Její syn notesy našel, přepsal a společně s výtvarníkem Lipavským svázal v zajímavé grafické, silně autobiografické dílo.
Co se mi líbilo?
Tak předně si neuvěřitelně moc užívám číst "deníkovou literaturu". Je to samozřejmě zásah do soukromí, v tomto případě by ale literární svět přišel o mnoho. Protože Věra Jirousová byla neuvěřitelně inteligentní dívka (později slečna, žena), která četla literaturu, která ji velmi ovlivňovala. Ctila své vzdělávání, studovala neuvěřitelně odlišné obory a měla rozhled. Můžete to číst mezi řádky, protože všechny tyhle informace, ty tam nenajdete. Ty musíte vyčíst z prostoru mezi písmenky.
To, co čtete, je vlastně soubor asociací, krátkých výkřiků, v podstatě Tweety z minulosti, kdy nebylo tak úplně snadné proplout dnešním světem (ale ono kdy to snadné bylo, že). Můžete sledovat vyrůstat mladou dívku, která zažívá to, co jsme možná zažívali my všichni. Ale ona to dokázala krátce a velmi výstižně zaznamenat do proudu času. Rozpory s otcem, které nakonec vyrůstají ve válečné rozepře s celou rodinou. Zamilovávání, odmilovávání, nenávist k nejbližším, nepochopení, hledání nové lásky. Vzplanutí, ochladnutí. Čtení dobrých i špatných knih. Lajdání, hledání úniků a zadních vrátek.
Na knize oceňuji to, jak je osobní. Měla jsem pocit, že čtu něčí duši, bez cenzury, bez servítek. Což deníky vlastně jsou. Ale společně s ilustracemi – velmi dobrými linoryty, které zobrazovaly velice netradičně matrice, nikoliv tisky - tvořily komplexní, zajímavé dílo. Knihu přelouskáte za chvíli, je pak na vás, jak moc si Jirousovou pustíte dovnitř.
Budete na konci litovat, že jste si taky v dětství nepsali deníky, protože najednou máte možnost listovat lidským portrétem, který nestvoří jen tak každý. Je to velice netradiční portrét, spojující slovo a obraz.
Co se mi nelíbilo?
Nemám knize příliš co vytknout, spíše se bojím kritizovat něčí soukromou zpověď. Jen mě mrzí, že deníky vydal její syn a moc by mě zajímalo, jestli by jeho maminka souhlasila. Vydat deník by měl podle mě vždy jen autor sám, jinak je to zveřejnění niterných záležitostí a to je velmi nebezpečné. Samozřejmě vydáváme deníky lidí, kteří jsou desítky let mrtví a řešíme více jejich přínos pro literaturu než to, že zveřejňujeme něčí obnaženou duši. To je riziko zveřejňování osobních zpovědí po autorově smrti.
A proč nedám plný počet? Není to úplně snadné čtení. Rozhodně se nejedná o dobrodružný román, čtete něčí proud myšlení, který není poměrně snadné uchopit za nějaký pevný bod. Nedám plný počet, protože zážitek z knihy nebyl takový, jaký jsem čekala, ale celkově dojem ze čtení zvedá grafika, kterou má kniha provedenou na vysoké úrovni. Pro mě to bylo velmi příjemné setkání s člověkem, který žil v nelehké době a pro mě se stává velkým symbolem.
4/5