Možnosti milostného románu - Jan Němec

Zajímavý fragmentovitý román psaný mladým mužem dnešní doby. Autor ve své knize hledá, jaké možné podoby může mít milostný román, tolika autory využitý a mnoha děly podaný žánr.

Moc oceňuji čtivost a zajímavou hravost, se kterou autor knihu napsal. Kapitoly, ve kterých prožíváte s hrdinou vznik partnerského vztahu, jsou ředěny rozhovory a články, citáty z knih nebo jinými lyrickými myšlenkami. Nečekejte ale poslepovaný myšmaš, vše do sebe zapadá jako kolečka orloje. Bavilo mě, jak si se mnou autor hraje, ačkoliv to někdy bylo trochu na hraně a měla jsem pocit, že zkouší, co všechno ještě jako čtenářka jsem ochotna tolerovat nebo vydržet. Chvílemi jsem měla pocit, jako kdybych nahlížela do duše autora, četla jeho zpověď nebo přímo deník. A chvílemi jsem mu to "nežrala" a nějak jsem tušila, že mě tahá za nos a trochu si vymýšlí. Milostná linka se v podstatě nepříliš liší od běžných zkušeností dnešních lidí se vztahy. Spisovatel na přednášce potká mladou dívku, která mu padne do oka, pak se potkají ještě někde jinde a pak to spolu začnou táhnout. Ale stále jako čtenář máte k dispozici jen pohled muže a tušíte, že to nestačí.

Měla jsem pocit, že Nina (hlavní hrdinka) je autorem vláčená bahnem. Je k ní kritický a dost často se staví do role chudáčka, kterému bylo ublíženo. Samozřejmě, že se tomu nevyhnete, když píšete o svém vztahu a navíc většinou (pozor, většinou) v ich-formě – protože i ta se někdy degradovala na er-formu, a najdou, jako kdyby se autor snažil o nucený odstup. Když je ke konci knihy vklíněna pasáž psaná Ninou (ale kdo ví, jestli vůbec, spíše si myslím, že se autor snažil do ní trochu vtělit a pasáž psal sám), měla jsem pocit, že se mě snaží ukolébat k pocitu, že zkrátka za všechno může ona. Podívejte se, vždyť tady to ona sama píše! Podivná hra se čtenářem, jak jsem psala. Chvílemi jste zkrátka na pochybách, co je autobiografie, co je fantazie.

Sám hlavní hrdina (autor) mi byl většinu knihy enormně nesympatický. Což se mi nestává tak často. Domnívám se ale, že je to proto, že jsem se v něm v mnoha případech viděla. Chvílemi, když citoval nějakého německého existencionálního filozofa, jsem měla pocit, že se snaží působit intelektuálsky. Jistě je autor sám velmi sečtělý a inteligentní, vždyť taky Ninu ve svém románu neustále poučuje a hovory o vztahu s ní jsou občas na úrovni jsoucna a bytí (přeháním, ale chápete mě). Plácala jsem se do čela a říkala si, jak pseudointelektuálsky to teď na mě působí. Ale možná to bylo tím, že jsem nebyla pocitu, že čtu milostný román a v takovém žánru nečekáte citace Sartera, čekáte přímočarost. Proto na mě možná hlubší zamyšlení působila lehce rozbředle. Na druhou stranu – kniha není pitomá a nepodceňuje své čtenáře. Dost nutí člověka bilancovat vlastní vztah a přemýšlet. A dost mu dává čočku hlavně v momentech, kdy dochází ke kolapsu vztahu. A tak vás rozhodně nešetří. Knihu jsem docela prožívala. A každou depresivní pasáž jsem procítila. Myslím, že to bylo hlavně díky autorově stylu, který mě dokázal nějak vnitřně oslovit. Nějaké citace z knihy jsem si i opsala, musím říct, že pár myšlenek v knize je skutečně vysoké kvality a dokázaly mě chytit za srdce.

Knihu musím pochválit i designově. Nádherné barevné stránky, promyšlený koncept prolínajících se barev, které vnášely od příběhu zajímavou příchuť a podivný kruh na začátku, sama obálka působí až překvapivě metaforicky, což rozhodně není obvyklé. Je to pěkný kousek a literárně odpovídá dnešní době. Nezachází do stereotypů a různými typy promluv se snaží mapovat dnešní pojetí románu.

4/5