Velice naléhavá novela o aktuální problematice migrace a podivném způsobu cestování, pojednávající o nečekaném setkání s láskou. To je kniha, která získala Magnesii Literu v roce 2017 za prózu. No, tak to musí být přeci kvalita, ne?
Jak se to vezme. Ne vždy má výtěz ML potenciál zaujmout širokou veřejnost, a tak taky k této ceně přistupuji. Dost často jsem nadšená z knih, které byly nominovány, naopak na vítězích si dost vylámu zuby. Ale naučila jsem se za ty roky, že vítěz není zkrátka úplně mainstream a to, že vyhrál, asi znamená, že má být pořádně vykopnutý do světa, protože tenhle kopanec se mu asi nedostalo po tom, co ho vydali. Haha. A teď něco ke knize. Hlavní linie příběhu vás zavádí do Indie, společně s hrdinou se ubytujete v hotelu a začnete mít lehkou klaustrofobii. Začnete panikařit z hluku, smogu, nemožnosti otevřít si jediné okno a nějak jste vyděšení z toho, jak se na vás úslužně každý ten Ind v recepci usmívá běloskvoucími zuby. A pak potkáte ženu, která nemá snad jako jediná Indka na sobě sárí a vás to prostě šokuje. Záměrně teď píši ve druhé osobě, protože přesně tento způsob "oslovení" autor použil. Na celou knihu. Jo. Vážně, nekecám. Číst Lásku v době globálních klimatických změn je jako si pustit rádio tak nahlas, že i vlídná slova na vás moderátoři vlastně nervózně pořvávají. Jako kdyby na vás autor permanentně ječel – PŘEDSTAVSI TO JO, JEDEŠ AUTOBUSEM, NE, PROSTĚ SE STYDĺŠ, JO, JSI V CIZĺ ZEMI, NE, ÚPLNĚ ZMATENÝ, ÚPLNĚ NA SRAČKY,... necituji, jen se snažím graficky znázornit, jak nervózně jsem knihu četla. A fascinovalo mě to. V životě jsem nečetla něco, co by tak naléhalo na čtenáře, co by přeneslo takovou tu vykořeněnou, ztracenou, vystrašenou klaustrofobickou emoci tak moc, jako právě text psaný ve druhé osobě.
Moc jsem ocenila podivnou metaforu, která se v knize opakovala. A to příběh, jak si jde hrát malý kluk se zlým drakem a ten ho zabije. A kluk to nevěděl, i když mu to říkali, že je zlý, ale prostě to musel zkusit. A takhle se to v knize děje stále. Postavy dělají hlouposti, šílenosti, třeba se vydají stopovat a stanovat na Island (NIKDO NA ISLANDU NESTOPUJE A NESTANUJE, NIKDY!), ale i když ví, že je to kravina, jdou to vyzkoušet. Stejně jako je kravina pozvat Indku na kafe, protože to se nedělá, ale stejně to chce vyzkoušet.
Tahle kniha dokonale popisuje takový ten pocit, takové to zklamání, když přijedete do ciziny a nic, ale vůbec nic není tak, jak to psali v průvodci a na internetu. A vy jste z toho zmatení a chcete domů, zároveň nechcete (a nemůžete) domů a necítíte se tam dobře, ale zároveň cítíte, protože vám nikdo neubližuje. A jste ze všeho zmatení a ničemu nerozumíte, protože v té zemi se děje všechno jinak. Lidi se chovají divně, kultura je divná, jí divné jídlo a tak nějak jim nerozumíte, ale chcete se vrátit domů, ačkoliv už nevíte, kde to DOMA vlastně je. Tohle, vážení čtenáři, tohle se Pánkovi povedlo vykreslit naprosto dokonale.
Autor si hodně hraje s opakujícími se motivy, používá parazitní slova (ne, jo,...) a opakuje je, někdy v opravdu krátkém časovém úseku, abyste si toho opravdu všimnuli a jindy zase po delší době, jako kdyby čekal, jestli to odhalíte. Jestli odhalíte, jak moc se opakuje. A on to dělá záměrně. Na knize mě mimo to bavila i "milostná" linka, která ovšem postrádá jakékoliv emoce, ale vy je stejně tušíte za vším tím indickým prachem a ruchem, protože hlavní hrdina se zkrátka zamiluje a to už nějak pozná přeci každý.Knize dávám průměrné hodnocení, protože mě chytla až od druhé poloviny. Doporučuji se tou ne příliš záživnou první polovinou prokousat, a pak zažijete onen zmiňovaný Island a možná i zamilování a možná i nějaké to rozuzlení. Nebo ne? Chápu, proč dostala ocenění ML, zároveň trošku ne. Jo.
P.S. Obálka je jakože dost povedená, palec nahoru!!!
3/5