Podivně narušená antihrdinka se potýká s něčím, co autorka zabalila do velice silného hávu tajemna. Anna chlastá a polyká prášky úplně stejně jako matka, která jí je svým odporná, proto ji ve vězení ani nenavštíví.
Celý příběh se točí kolem Anniných návštěv u matky, příležitostných sexů s podivíny u ní v bytě, nekonečné opíjení se v baru, neustále se opakující spaní na gauči v obýváku a splachování rozbitého záchodu. Už od samého počátku jsem pro hrdinku neměla moc pochopení, nedokázala jsem se do ní moc vcítit a vlastně mi byla odporná. Vytvářela si uměle dramata a byla protivná. Na svou sestru byla hnusná a v podstatě nenáviděla i samu sebe. Svou sebe nenávist demonstrovala tím, že si ubližovala velkým množstvím alkoholu, nehleděla na svá nemocná záda a nechala se ojet prakticky první maníkem z putiky. Později zjistíte, že Anna je docela dobrá lhářka, která od sebe lidi odstrkuje, zároveň po nich touží, protože neustále se vrací ke své sestře (kterou snad ani nemůže mít ráda) a nebo stalkuje doktora, který se jí snaží pomoct. Zkrátka se mi nelíbilo, s jakým odporem mluvila k lidem kolem sebe, ke své práci. Příběh je gradován a hnán do extrému, Anna se hroutí víc a víc a vy ji jako čtenář víc a víc nesnášíte. Tušíte sice nějaké trauma z dětství, které je nakonec odhaleno (a autorkou opět zpochybněno, protože, jak víme, Anna je přeci lhářka), ale nějak vám prostě leze na nervy, jak se neustále honí za svým ocasem a utápí ve vlastních problémech. Tolik k příběhu.
Kniha obsahuje mnoho, opravdu mnoho popisných pasáží podivných vizí. Autorka dost často dělá úkrok stranou a vypisuje se z názorů na náboženství nebo z pojetí bezdomovectví či slepectví a to prostřednictvím Anny, která nenávidí svět. Z celé knihy mám podivný pocit. Jako kdyby střed byl příběh, který je poměrně banální (ublížená antihrdinka s temnou minulostí a těžkým dětstvím) a celé je to zabalené do balastu intelektuálních řečí a metaforických rádoby uměleckých obrazů. Ze začátku mi přišlo, že autorka je zkrátka mladá a teprve si hledá svůj styl. Měla jsem dojem prvotiny a nezralé literární schopnosti vystavět pevný příběh. Jenomže čím víc jsem četla, tím více mě to obtěžovalo a tím více se příběh tříštil v rukách. A tím více jsem to toužila dočíst a mít to z krku. Jako čtenář se zavrtáte do Anny a ostatní postavy jsou neuvěřitelně placatý. A protože vidíte jenom do někoho, kdo je vám nesympatický, automaticky knihu nenávidíte. A s tímhle jsem se jako čtenářka prala asi poprvé.
Chápu nominaci na Magnesii, chápu ale i negativní komentáře a celkově průměrné hodnocení. Kniha se úmorně snaží být nová a neotřelá a v té touze být jiná a neotřelá vlastně nepřináší nic nového a světoborného, co by vás chytilo za srdce. Možná by to chtělo trošku více přímočarosti, ubrat na síle v metaforičnosti a nesnažit se za každou cenu být mimo mainstream. Určitě si kniha své oblíbence najde (převážně literární kritiky, co rozumí tomu, o čem autorka píše, asi). Osobně oceňuji občas skvěle popsaný pocit (např. názor na boha se mě hodně dotknul a dost se s ním ztotožňuji) nebo zajímavé obracení se hlavní postavy k vypravěčce a obráceně. Celkově mě to ale bohužel nenadchlo, ale Lucii Faulerové přeji podařenou literární kariéru. Talent tam je. Jenom já jsem ho nedovedla ocenit.
2/5