Abys věděla - Christophe Van Gerrewey

Románo-dopiso-vzkazo-cosi, sám autor nedokáže definovat to, co vytvořil, jak to potom má zvládnout čtenář? Připomnělo mi to Možnosti milostného románu, kde podobným způsobem dochází k rozkladu žánru a autor začne pochybovat o tom, co vlastně píše. Jak to přispěje knize?

Abys věděla je kniha psaná formou jednoho dlouhého dopisu. Píše jej sám autor (? – jméno neuvádí) své bývalé dívce (jméno též neuvádí). A pozor, je to plné výčitek. Je to kydání hnoje, je to pomsta za všechno, je to vyčítání každého slova, každé chyby. Bez patosu si prostě svou bývalou vzal na paškál a chtěl jí dokázat, co všechno udělala blbě a za co všechno ona může. Sebe staví do pozice chudáka a ublíženého opuštěného prince, který byl dokonalý a ona mizerná (milenka snad ne, spíše partnerka). Možná až příliš samostatná a až příliš dospělá, na rozdíl od něj.

Nejprve mě kniha velmi zaujala, líbila se mi forma jakéhosi dopisu pro bývalou lásku, jakéhosi pokání, vyzpovídání se z toho, co bylo. Je přirozené si na konci vztahu srovnat myšlenky v hlavě. Někdo je prolévá alkoholem, někdo píše dopis. Na tom není nic špatného. V polovině knihy už mě začínalo unavovat, jak byl k dotčené kritický. Nenapsal, že je husa, ale napsal – takhle a takhle ses chovala, a tohle a tohle mi to způsobilo. A já se cítil poníženě, proto jsi špatná holka. Líbí se mi na tom, jakou emoci to ve mně vzbudilo, protože ať už si to připustíte nebo ne, jednáme vnitřně velmi podobně. Abychom přežili. Obhajujeme se vůči ostatním, sebekritika je velice těžká disciplína. Jenomže v téhle knize to bylo tak očividné, tak očividně se vůči ní vymezoval, až mi té nebohé holky bylo líto, ačkoliv mi byla svým jednáním nesympatická.

Stejně jako v Možnostech milostného románu, i tady se autor vciťuje v závěru knihy do jeho bývalé přítelkyně a sype si popel na hlavu. Dostává neuvěřitelně na pr*el a já si konečně říkala, že dostal zpátky to, co si zasloužil. Konec spoileru.

Jak je vidno, z knihy jsem taková rozezlená. Je velice útlá, rychlý čtenář ji za den zkonzumuje, jen nevím, jak moc se do vás otiskne. Do mě se příběh neotiskl, protože jsem ho podvědomě srovnávala s Janem Němcem (což není fér, já vím). Holandské literatury příliš nenačtu, ale líbily se mi drobné příběhy páru, líbily se mi vzpomínky na zablešeného kocoura Myšáka (mimochodem – ta obálka je vyloženě skvostná), líbilo se mi přirovnání upínání se lidí na zvířata a zvířat na prostředí a lidí na prostředí, líbilo se mi vyprávění o stěhování a líbily se mi myšlenkové pochody autora, svým způsobem to bylo velice očišťující a intimní.

Intimní to zůstat podle mě mělo a nemělo to nabýt podoby knihy. Proto za mě tak nízké hodnocení.

Palec nahoru za překlad od zpěvačky Čokovoko!

3/5