Marta v roce vetřelce - Petra Soukupová

Marta to tento rok rozhodně nemá vůbec lehké. Úspěšně odmaturovala, dostala se na fildu (hned na poprvé!) a rodiče očekávají, že se Marta předvede a bude v rodině velkou studentkou. Občas jedou za babičkou do domova důchodců, velice často se doma hádají a jsou rozepře, ale Martu to nezajímá, protože se právě zamilovala do Roberta, který bydlí ve skromné garsonce, a který je sice starší, ale zabouchnutá je do něj tedy náramně.

Marta v roce vetřelce je kniha, kterou mi doporučil Jirka. Vyměňovali jsme si pár tipů na českou beletrii, a když mi napsal, že se jedná o deníkovou knihu (tedy vlastně čteme deníkové zápisy hlavní hrdinky), hned jsem si knihu zarezervovala v knihovně a vyčekala si pořadník. Deníkovou literaturu zbožňuju!!! Miluju pozorovat ten vývoj postav, miluju to, i když jsou to zápisy fiktivní.

Hned ze začátku jsem si musela zvykat na styl. Je to psané občas velice jednoduchými větami, stroze, vypuštěná slovesa, ale nakonec jsem si to oblíbila (a taky ne vše je tak psané, samozřejmě). Vlastně naprosto chápete, co tím autorka chtěla říct. Stejně tak jsem si musela zvykat na mladou hlavní hrdinku, do které se Soukupová dokázala vžít teda brilantně, a která mi byla v polovině knihy, bohužel, až krajně nesympatická. Sice hodně četla literaturu, ale jako na potvoru měla ráda mainstream a knihy a filmy, které já miluju a hltám, ona naprosto dosuzovala a jedním šmahem kritizovala. Sledujeme později zajímavý vývoj událostí (nechci prozrazovat) a dostáváme se s Martou do pěkných šlamastik. Celou dobu jsem si říkala v hlavě – ta holka potřebuje pomoc. Ta holka potřebuje pomoc, odbornou pomoc!

Kniha je na můj vkus příliš dlouhá. Zároveň nemůžu říct, že by mě to nějak nebavilo, naopak, tuto relativně objemnou knížku jsem přelouskala s chutí za 2 dny. Jen podotýkám, že určité části byly zdlouhavé. Příliš, myslím, že na škodu knize. Takže i přesto, jak moc mi byla slečna v příběhu proti srsti, jak moc jsem nesouhlasila s jejím chováním a jejím náhledem na svět a na to, jak netečná je vůči sobě a své budoucnosti, jsem si vlastně uvědomila, že mě kniha baví číst. Soukupová je skvělá pozorovatelka podivných drobností, díky kterým její knihy vyzní neuvěřitelně realisticky. Věříte jí to. Něco mě na Soukupové vlastně pořád baví a nějak nevím, co to přesně je. Čas od času mi do rukou připluje její knížka a já zjišťuji, že čtu s chutí. Není to nic hlubokého, ale jako odreagování skvělé!

Velice pozitivně hodnotím i ilustrace. Líbil se mi ten styl, líbila se mi i ta komixová vložka. Ze začátku jsem měla pocit, že čtu zamilovanou knihu o adolescence určenou jiným adolescentům. Věřte ale, že tohle není tak úplně YA literatura. Přituhne (a to jako velmi) a najednou vlastně sledujete, jak se člověk hroutí sám sobě před očima. Dráždilo mě to, bylo na tom něco pobuřujícího, navíc číst deníkovou formu záznamu je prostě vždycky riziko jen jednoho pohledu na věc, ale možná právě i v tomhle spočívá to kouzlo. Kniha mě bavila a to i přesto, že se to ve mně celou dobu nějak pralo.

4/5