Rekonstrukce - Viktorie Hanišová

Kniha od Hanišové se mi povalovala doma už déle, nějak jsem k ní neměla důvěru, nedokážu říct proč, možná kvůli Houbařce, která nastavila laťku opravdu hooodně vysoko. Budu se snažit vyhnout srovnávání, ale asi se mu zcela nevyhnu.

Rekonstrukce je pro knihu podobné tematiky naprosto skvěle zvolený název. Je poslední, nejnovější knihou autorky a od Houbařky je více kriminálního ražení. Psychologie postav je dobře vystavěná, kniha je velmi čtivá, dokázala mě chytnout hned od prvních stran, což mám pocit, že je v poslední době velice žádoucí (uspěchaná doma, víme). Rekonstrukce je příběh dívky, jejíž matka spáchá sebevraždu a ještě před tím stihne zavraždit jejího malého brášku Mikuláše. Celý život jí tento cech "dívky, kterou matka nezabila" visí na čele. Dál se příběh odehrává relativně rychlým tempem, až mě to zarazilo. Vím, že kdyby se autorka babrala v každém detailu, byla by kniha o tisíci stranách, ale pitvat se v ne zrovna zajímavých dialozích a pak napsat: A odmaturovala, začala studovat na VŠ, našla si kluka, rozešla se s klukem a šlus... Prostě mě v knize občas překvapilo nevyrovnané vypravěčské tempo. Na druhou stranu – knihu to ozvláštnilo a posouvalo rychle kupředu. Někdy však až příliš rychle.

Do poloviny knihy mi hlavní hrdinka byla blízká. Dokázala jsem pro ni najít pochopení, její rodina byla neuvěřitelně zvláštní a to mě bavilo. Z období dětství bych klidně brala více stran textu a víc vyprávění. Protože od dospělosti a setkání s Davidem už mě Eliška přestala nějak zajímat. Přišlo mi, že do popředí šel příběh, nikoliv postava samotná a já jsem najednou nedokázala rozklíčovat, proč se chová zrovna takto. Dělala nevysvětlitelné zvraty, lhala a byla uzavřená do sebe, neměla pochopení pro okolí. A tím se mi trošku vzdálila. Na druhou stranu mi autorka nemazal med kolem huby a nevytvořila žádnou super hrdinku bez chyby. Oceňuji též umístění příběhu do reálného světa, autorka zmiňovala existující kavárny, ulice, domy. A protože centrum Prahy a i odlehlejší části celkem znám, dobře se mi příběh představoval a stával se tak skutečnějším. Jiné příběhy matek vražedkyň zase způsobovaly mrazení, protože jako čtenář víte, že byly skutečné.  

Jak název napovídá, Eliška se snaží zrekonstruovat své dětství – hledá důvod, proč její matka zabila malého brášku a poté i sebe, snaží se zjistit, kdo je na fotografii ten tajemný muž a s kým vším se matka vlastně setkávala a bavila. Konec byl za mě uspokojující, nechci spoilerovat, ale líbilo se mi to zacyklení určitých motivů a zajímavý návrat zpět, protože přesně tak to v životě bývá, stáváme se po čase trochu svými vlastními rodiči, aniž bychom chtěli. Co se mi však nelíbilo, byly nevyužité určité slepé cesty v příběhu. Byly načrtnuté, očekávala jsem, že se v něco vyvinou, nebo že při nejmenším budou nápovědou k cíli. Ale vlastně... byly k ničemu. Těchto slepých uliček je v knize mnoho, zároveň chápu, že i v našem světě nevede všechno k jednomu jedinému bodu, občas se prostě dějí věci bez smyslu a vyššího cílu. V knize však takovéto uvažování nečekáte a je trochu zbytečné.

Ve výsledku hodnotím spíš čtivost. Kniha mě bavila, byla psaná zralým jazykem, obávám se však, že mezi díly Hanišové trošku zapadne. Měla jsem pocit, že se snaží být silná, ale nějak se to nepodařilo na sto procent. Zaslouží si však pozornost. Pro větší kontext mám v plánu přečíst i další autorčina díla, jen co se ke mně dostanou z knihovny, kde se na ně stojí skutečně dlouhé fronty.

4/5