Houbařka - Viktorie Hanišová

Velice čtivý a poutavý román nadějné spisovatelky pojednává o mladé dívce, která ve sbírání hub našla svou formu meditace, aby se vyrovnala s minulostí.

Hned od počátku čtenář čuje něco nedobrého, něco, co je postupně odkrýváno jako kapradiny při honu na praváky (ale no tak, pravák přeci neexistuje – což jsem netušila před tím, než jsem četla Houbařku). Vydáváte se dennodenně s mladou dívkou do lesa, v ruce košík, přes něj přehozenou utěrku, v kapse nožík. Ona zná svou cestu dlouhou 25 kilometrů velmi dobře. Jde najisto a pevně. Má svá místa na klouzky, bedly, kačenky a ryzce. Sbírá smrže a jedlé holubinky. Přesto, že se jedná o velice labilní osobnost, která si ve všech jiných ohledech je velmi nejistá, víte, že hledání hub je její disciplína a pokud v tom má někdo být opravdu dobrý, je to ona. Zároveň z ní máte pocit, jako kdyby existovala úplně mimo náš svět. Les je její útočiště a ochrana. A možná i prokletí, kdo ví?

O knížce píši v takovýchto jinotajích naschvál, protože nechci nic zásadního prozrazovat a nikoho tak připravit o požitek (i když místy poměrně otřesný) z četby. Na začátek – titul mi velmi, velmi, velmi připomínal svým motivem a laděním knihy Anny Bolavé o sběračce bylin (Do tmy). Obě hlavní představitelky žijí mimo civilizaci někde v lese, v přírodě. Až fanaticky se věnují sběru přírodnin a jejich následnému prodeji. Obě mají za sebou rodinnou tragickou minulost, obě se s tím snaží vyrovnat (ne příliš úspěšně), obě jsou neuvěřitelně divné, podivínské (trpí psychickými poruchami) a obě si zamilujete. Musím poznamenat, že Bolavá je mnohem lyričtější, je více atmosférická (vytváří tajemnou, mlžnou atmosféru) a více využívá metafory a jinotaje. Viktorie Hanišová ve své Houbařce naopak píše přímočařeji, ale také dokáže čtenáře zasáhnout přímo do srdce. Knihu jsem si hodně prožila, příběh mě dokázal na mnoha místech šokovat a překvapit, ačkoliv jsme už v první třetina tušila, co se za zavřenými dveřmi domácnosti nejspíše odehrávalo. Kapitoly byly psány s lehkostí a odpichem.

Autorka má smysl pro popis postav. Dokázala je vystihnout kladně a záporně najednou, z nikoho nedělala černou nebo bílou postavu, samotné hlavní hrdince jsem za její chování v duchu několikrát nadávala. Nevytvořila nějakou ublíženou chudinku, ale poměrně silnou osobnost, který byla ale velmi zlomená a snaží se s tím vyrovnat. Ačkoliv mi v knize chyběla nějaká poetičtější část (to já i v klasickém románu ráda, víte), dávám plný počet. Protože Houbařka mě nepustila. Protože sama mám houby moc ráda a ráda je sbírám. A protože se mi líbilo vydávat se do lesa a snažit se Sisi pochopit. Ač jsem si celou dobu říkala, že Bolavá mě v něčem dokázala zasáhnout více, nechci příliš srovnávat, uděluji plný počet bodů a velmi doporučuji!

5/5