Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu...
O čem je kniha?
Amatérský fotogram jednou při cestě z práce potká pohlednou mladou slečnu. Dodá si odvahy a osloví ji. Na svět se dívá skrze objektiv. Vše kolem něj jsou potencionální objekty jeho fotografické mánie. A Věrka není výjimka. Stává se pro něj modellkou, u které funguje zvláštní chemie. A úspěch je na dosah.
Co se mi líbilo?
Byl to Urban, nebo to nebyl Urban? Tuhle otázku jsem si kladla snad na každé nové stránce po obrácení listu. Miloše Urbana mám moc ráda. I když otevřeně přiznávám, že ne všem jeho knihám plně rozumím, někdy jsou pro mě jeho mystičnosti prostě až moc mystické. Miloš je takový tanečník mezi žánry. Neštítí se žádného. Detektivka, thriller, horor, politické výsměchy a teď dokázal, že umí zaujmout i milostným románem. Chvílemi mi připadal až moc do červené knihovny. Nepoznávala jsem ho. Přesto jsem četla od začátku až do konce s napětím. Milostné příběhy mám ráda. A Urban má úžasnou schopnost, kterou prostě neumím správně popsat. Dokáže vás nadchnout a přinutit knihu dočíst, i když vás vlastně nudí. Závěrka mě nenudila, ale byly tam pasáže, které mi trochu lezly na nervy.
Hlavní hrdina mi byl krajně nesympatický. Studený čumák, který je posedlí sbíráním lajků pod svými fotkami na webové stránce. Jako kdyby úplně zapomněl žít v realitě. A vidíte to, hlavní hrdina mi vadil, přesto jsem si knihu užila. Hlavní hrdinka se někdy chovala absolutně nepatřičně, ale stejně... Někdy jsem se do uvažování a chování jeho postav dokázala vžít a dokonce se v nich vidět. Někde jsem četla něčí komentář, že Urbanovy knihy čte proto, že to jsou knihy o něm. Souhlasím. Na jednu stranu vám vadí, jaké má Urban hlavní postavy, na druhou stranu se v nich tak trochu vidíte.
Knihu jsem zvládla přečíst během jednoho dne. A to se mi u jeho knih moc nestávalo. Je doplněna fotografiemi, které nafotil sám Urban. Bohužel se musím přidat k názoru většiny lidí, fotky se mi žalostně nelíbily. Nevím, jestli měly působit AŽ TAK MOC amatérsky, třeba to byl záměr. Slečna na fotkách je hezká, ale způsob, jakým je focená, mě prostě dráždil. Navíc za každou fotkou je prázdná stránka, čímž celá kniha nabude na objemu a mně přišlo, že stránky tak nahonili naschvál.
Ale nechci nikomu křivdit. Co na knize mě vlastně upoutalo nejvíce, byl smysl pro gradaci. Příběh se od začátku pomalu zrychloval a zrychloval, v závěrečných stránkách v sobě měl neskutečně silné pnutí. Tohle Urban prostě umí. Cítíte, jak to v knize tepe a nemůžete přestat číst. Byl to velice hezky zpracovaný román o lidech z dnešní doby. O lidech, kteří zapomínají, jak se vlastně žije doopravdy.
Co se mi nelíbilo?
Jak jsem již psala výše, grafické zpracování knihy se mi nezamlouvala, ale obsah je v pořádku. Čtení mě bavilo. I když bych knihu, jako spousta jiných čtenářů, mezi jeho nejlepší kousky nezařadila. Je to velice schopný autor, který si o daném tématu najde co nejvíce podrobností a vždycky mu tak nějak trošku propadne (na knize to bylo znát). Chvílemi mi přišlo, jako kdyby Miloš Urban psal přímo o sobě. Buď je ta kniha tak dobře napsaná, nebo do hlavní postavy skutečně vložil sám sebe. A já se v budoucnu rozhodně podívám na nějaké jeho starší knihy.
Hezkou video recenzi na knihu vytviřil Jarda, doporučuji.
Na tomto blogu najdete recenzi na urbanovskou knihu Sedmikostelí. Ale pro zájemce o Urbanovo dílo - za mě, určitě vás nesmí minout Michaela nebo Hastrman.
4/5