Libuše Jarcovjáková, Lucie L. Fišerová, Barbora Baronová
O čem je kniha?
Zveřejnit svůj deník nedokáže jen tak někdo. Libuše Jarcovjáková se ale rozhodla to udělat. Své intimní zápisky, které si vedla od roku 1971 do roku 1987, přetvořila do knihy a doplnila je svými černobílými fotografiemi. Čtenář má tak unikátní možnost prožít kus života fotografky. A že to je zajímavý život.
Co se mi líbilo?
Jistě budou někteří namítat, že deníky by se neměly za žádných okolností zveřejňovat. Jsou to soukromé věci, kterým nepřísluší ukazování světu. Ale L. Jarcovjáková se rozhodla podělit se o černé roky, které prožívala, se světem. Pro mě doteď byla neznámá osoba, jako fotografku jsem ji neznala. Její práce mě ale velmi zaujala. Miluji černobílou fotografii a obdivuji každého, kdo ji dělá klasickým způsobem (jasný, v tehdejších letech ani jiný způsob fotografování nebyl, že).
Hned na začátek musím říct, že kniha se mi četla velice obtížně. Měla jsem ji rozečtenou skoro 3 měsíce. Její těžkost a depresivita mě pohltila téměř ve vteřině, co jsem knihu otevřela. A to si troufám říct, že proti "temnějším" knihám jsem většinou poměrně odolná. Ale deník je zkrátka deník. Na nic si nehraje. Žádné hrátky s postavami, dějové zvraty, přikrášlování. Ale život přesně takový, jaký ho fotografka měla. Temný, černý, upřímný a bohužel i pravdivý. Opět mám pocit, že mi nepřísluší tuto knihu vůbec hodnotit. Je to něco tak osobního a intimního, že jakákoliv moje slova kritiku se tu absolutně ztrácí, protože hodnoťte něčí život, že ano. Ale teď k tomu, proč se mi kniha vlastně špatně četla.
Libuše je, abych to tak nějak správně vyjádřila, bohémka. Alkohol, experimentování v sexu, pobuřování, nepodařené manželství, revolta a neustálé se točení v kruhu (především díky velikému množství alkoholu). Ale taky spousta cestování do Japonska nebo Německa. A spousta večírků a hospod a barů a párty. A pořád dokola a pořád dokola. Do toho všeho věčná nespokojenost s postavou - neustálé držení hladovek a následné neukočírovatelné přejídání. Bylo mi jí strašně líto. Jak depresivně o sobě psala! Jak neuctivě. Viděla jsem se v tom. Nečekejte žádné zamilované milý deníčku. Čekejte na dřeň osekané depresivní pocity. Neschopnost zvednout zadek a jít pracovat. Neschopnost změnit svůj život.
Je to silný čtení. Poslední stránky jsem, přiznám se, přeskákala, abych to měla co nejrychleji za sebou (cože teda běžně nedělám). Tak strašně moc mě ta kniha deptala a zraňovala. Zaslouží si plné hodnocení za to, jak je upřímná. A taky za to, jaké je to krásné umělecké dílo. Ale číst ji pro mě bylo strašně těžký.
V následujícím videu knihu představuje sama autorka. Máme tak možnost vidět to, jak vznikala...
Co se mi nelíbilo?
Pokud byste chtěli knihu vlastnit, musíte si sáhnout trošku hlouběji do kapsy. Což je u knih z nakladatelství Women (mimochodem, jejich knihy miluji až do nebes) už poměrně běžné. Kvalitní, pevný, lesklý papír a hlavně ohromná spousta fotografií prostě přikrmí cenu výsledného díla až na celou tisícikorunu. Já osobně jsem ráda, že mohu knihu vrátit do knihovny a nemít ji doma, protože mi už sama možná přivozovala deprese jen svou existencí. Na druhou stranu, neskutečně moc obdivuji autorku deníků za to, že se rozhodla se takhle odhalit a ukázat lidem, že život není sakra žádnej med. Rozhodně se nikoho nesnaží opít rohlíkem a naopak vychází na světlo s tím, jak ji pán bůh stvořil (a to nejen slovně, ale i obrazem :D). Její fotografie se mi většinou líbily (u někerých mi trochu unikal jejich umělecký záměr, ale tak moje chyba).
Knížku doporučuji zájemcům o literturu typu "zveřejněné deníky" a "pravdivý život", protože tohle je rozhodně jedna z nejsilnějších knížek, jakou jsem kdy držela v ruce. Číst ji budete moci jen doma, protože váží snad tunu, ale garantuji vám, že podobnou knihu na trhu nenajdete.
A teď jenom sebrat odvahu.
5/5