O čem je kniha?
Sbírka krátkých básní a prózy, vyjadřující vnitřní cestu mladé ženy. Rupy Kaur se ve své nerýmující se poezii snaží nalézt rovnováhu, klid a vyrovnání s událostmi, které ji v životě hluboce zasáhly – znásilnění, zamilovanost, rozchod, opouštění, odpuštění. Kniha je členěna do 4 hlavních částí a v každé se autorka snaží vyjádřit těmi správnými slovy.
Co se mi líbilo?
Kniha byla asi tak před dvěma lety velmi populární. Četli ji adolescenti a mladé dívky, všichni byli nadšení a já jsem při zběžném prolistování v knihkupectví anglickým originálem zjistila, že kniha jsou jen prázdné stránky a že množství textu by se vešlo na dvě "áčtyřky". Byla jsem zklamaná hloupými ilustracemi a knihu jsem se rozhodla nepořizovat ani nepůjčovat.
V knihovně na mě ale asi čekala, protože si jinak nedovedu vysvětlit, proč jsem po ní sáhla a půjčila si ji. Pro mě osobně se poezie nemusí rýmovat, avšak občas nějaké to malebné zabrnkání na zvukomalebnou bránu slov nebo hrátky s písmenky vyžaduji. Prostě potřebuji, aby poezie byla temná a volba slov temnotě skutečně odpovídala. Aby byla růžová a slova skutečně hrála odstíny růžové. Potřebuji se do ní zavrtat a chvilku se rochnit a hádat, co tím chtěl básník říci. V případě Rupi na to nebyl prostor. Básně jsou velmi krátké, zřídka kdy přesahují 4 řádky. Jsou to jenom udané tóny, které musíte zachytit a zbytek písně si... no, zbytek si musíte zazpívat sami, protože autorka mlčí. Což je škoda, velká škoda, protože potenciál to má.
Oceňuji, že se mladá básnířka nebála vulgarismů, velmi se mi líbilo, jak dovedla načrtnout jemnou erotiku a obratně ji naznačit a zase rychle utéct pryč. Jsou to básně pro ženy, které se bojí "hluboké poezie" a přesto chtějí zažít ten pocit, že jim někdo rozumí. Věřím, že knihu ocení lidé, kteří si v ní dovedou nalézt něco, co sami zažili, protože jinak nás autorka asi oslovit nedokáže. Sbírka je dost osobní, cílí na pokus "vyrovnat se se sebou". Ilustrace někdy zobrazují něco absolutně jiného, než o čem hovoří báseň, což není špatně, naopak nás to poňouká k přemýšlení.
Co se mi nelíbilo?
Kniha jsou více méně prázdné stránky. Bylo mi líto papíru, vážně. Trošku mi to trhalo srdce, protože sbírka by šla vydat v menším formátu, daleko skladnější a úspornější, ale chápu, že tohle je otázka typografie a vydavatelství. Jak jsem již naznačila, básně byly na můj vkus příliš krátké na to, aby stihly rozehrát nějaký "příběh". Osobně bych uvítala sem tam verš, protože volná poezie si žádá velkou odvahu a hlavně schopnost vědět přesně, co chci světu sdělit. Někdy jsem ten pocit u čtení Rupiiny poezie neměla. Taky mi některé básně přišly jako pouhé výkřiky klišoidních myšlenek, které si přečtete na obrázkových citátech na Facebooku. Jiné básně mě dovedly oslovit a dokonce jsme je přečetla i někomu jinému a byla zvědavá, jestli u toho cítí to, co já. Takže ne, nejsou to prázdné řádky, to bych autorce křivdila. Ale občas na mě básně působily jako Tweety nebo statusy a to je škoda, protože poezie si rozhodně zaslouží trošku více péče.
Rupi občas proložila poezii prózou, která byla ovšem psaná bez čárek a velkých písmen na začátcích vět a to je něco, co mi neuvěřitelně drásá nervy. Asi jsem staromódní, ale jakmile někde narazím na blog, kde autorka ignoruje velká písmena za tečkami, odcházím. Nevím proč, tohle mi zkrátka vadí a kazilo mi to požitek z četby.
Doporučuji všem zájemcům o aktuální poezii a všem, co se básně někdy tak trošku bojí číst, protože tohle opravdu zvládnete. A berte to třeba jako odrazový můstek pro něco trošku rozsáhlejšího.
3/5