O čem je kniha?
Pošťákova snoubenka je příběh, který úzce navazuje na knihu Podivuhodný život/.... Opět můžeme sledovat Bilodův osud, tentokrát však skrze příběh mladé servírky, která je do pošťáka bezmezně zamilována. Vracíme se do příběhu, kde čas, když narazí na kámen, víří ve smyčkách...
Co se mi líbilo?
Hned na úvod musím říct – na první díl to zkrátka nemá. První díl mě tehdy tak neuvěřitelně chytil za srdce, že po dočtení jsem zírala do stropu a přemýšlela co se životem. Měla jsem hroznou chuť nechat se zaměstnat na poště a zahájit svůj vlastní podivuhodný život. Pošťákova snoubenka už není tak silný příběh, ale rozhodně má něco málo z Denisova poetického vyprávění.
Servírka Tania se tak moc platonicky zamiluje do pošťáka Biloda, že se o něj stará každou minutu po jeho autonehodě, které byla svědkem. Bilodo si nic nepamatuje, a tak se Tania ujímá příležitosti a vymyslí jim dvěma společnou minulost, kterou neustále Bilodovi s amnézií vypravuje. Tania je jakási mrška, její jednání mi bylo proti gustu a měla jsem chuť knihu několikrát odložit, protože čtěte knihu, kterou vypráví negativní postava, že jo. Chudák Bilodo, proplouval řekou lží a ne a ne si vzpomenout.
Velmi pozitivně hodnotím obálku knihy, která se opět skládá z papírové schránkya dokonale ladí s předchozím dílem. V knihovně tyto dva kousky vypadají úchvatně. Líbí se mi, když si můžu knihu dát do police a ona je krásná nejen svým obsahem, ale i obálkou. Ne, že bych si na to vyloženě potrpěla, ale pro tentokrát jsem si to vyloženě užívala.
Čtení jsem si nakonec docela užívala, spíše to byla taková melancholie, po Bilodovi se mi stýskalo. Stal se tehdy mou oblíbenou knižní postavičkou a ráda jsem se k němu vrátila. Mám ráda autorův jazyk a způsob vyprávění, který lehce plyne a jakoby hladí jemně po kůži. Básní haiuku bylo opět plno, některé zdařilé, některé zdařilejší, líbilo se mi jejich řetězení a to, jak společně vypravovaly příběh nebo třeba jemné erotické vzplanutí. Líbí se mi, že si autor zase trošku hrál.
Co se mi nelíbilo?
Příběh nebyl špatný, ale chvílemi naivní. A to mě neba. Prostě nemám ráda, když mě čtení chvílemi obtěžuje svou předvídatelností a menší prvoplánovitostí. Chci se nechat překvapit, což mi bylo dopřáno, ale až na posledních 10 stránkách (které mě překvapily hlavně proto, že byly lehce přitažené za vlasy).
Knihu doporučuji všem, kdo mají jemnou duši a chtějí se nechat lehce laskat milým textem. A rozhodně doporučuji nejprve přečíst první díl, protože jinak byste se ochudili o něco neuvěřitelně krásného (co najdete v první knize).
4/5