Paroháč - Jan Cimický

Psychologovi přijde do ordinace nemachrovaný fitness muž, který potřebuje jediné – poradit, jak ulovit mladou samičku, co ho ve fitku děsně dráždí. Jenomže samička se začíná až podezřele moc podobat manželce psychologa – učitelka, 30 let, dvakrát týdně fitko. Zvláštní. Že by mu byla Karolína nevěrná?

Takhle – knížku jsem si půjčila, protože se mi líbila obálka, protože se mi líbilo, že ji napsal psycholog (většinou jsou podobné knihy dost super – třeba TATO od doktora Hubálka) a protože se mi líbila ta náhoda, že by do ordinace skutečně mohl přijít milenec manželky a naparovat se tam před nic netušícím manželem paroháčem. Cool, ne? Jako asi jo, ale za mě provedení velké ne. Nevím, kde se stala chyba, neměla jsem problém se ani tak začíst, jako to autorovi věřit.

Když odhlédnu od pár drobných chyb (třeba opakující se popis postavy, kde autor využil příliš stejná slova pro stejnou postavu), když odhlédnu od pár překlepů a pár chybějících uvozovek (stane se, nejsme roboti), tak mi celkově přišel autorův styl takový, no, nevypilovaný. Malá psychologizace postav (jsem náročná, jasně), malá propracovanost příběhu, změna hlavních hrdinů v polovině knihy (proč?) a neexitující "pozitivní element". Příběh se držel jen na vlásku, odvíjel se v dialozích postav, které byly nepřirozeně škrobené, doktor mluvil jako panák a ostatní postavy byly až schematicky klišoidní (fitness trenér je logicky namachrovaný hlupák, děvkař a neurvalý buran – tohle mi, prosím pěkně, docela vadilo). Mrzelo mě to, ale Cimický se mi nějak nedostal pod kůži. Styl psaní mi přišel béčkový, kniha lehce brakoidní a víte co? Bylo mi to líto, protože jsem věděla, jaká kapacitu knihu napsala. Když jsem byla v polovině knihy, řekla jsem si, že to zkrátka dočtu, ať se dozvím, jestli je vrahem zahradník (haha). Rozuzlení příběhu nebylo v podstatě nic šokujícího (stále jsem čekala na nějakou bombu, ve skutečnosti se mi potvrdila moje myšlenka, kterou jsem měla v hlavě již od poloviny knihy, takže zklamání) a ve výsledku bylo všechno extrémně nepravděpodobné. Dialogy počínaje, podivnými náhodami a trapnými shodami konče. V příběhu najdeme i pár nelogických děr – když najdeme u mrtvoly klíče od bytu, logicky, odemkneme si ten byt, před kterým jsme ji našli? Ne, naše postavy raději jezdí po Praze a hledají důkazy u random lidí, protože to je zajímavější. A podivnou náhodou potkávají přesně ty lidi, které mají a dostávají přesně ty informace, které mají dostat. Protože všichni svědkové v této knize jsou Kelišky.

Na knize mě toho dráždilo víc, nejvíc však asi to, jaký byl hlavní hrdina – psycholog – blbec. Občas autor popisoval jeho vnitřní pochody, jak rozmlouvá sám se sebou. Snažil se vše vědecky racionalizovat, ale ve výsledku ze všeho vyšel jako vyděšený trouba, co nehnul prstem a nic moc neudělal, ačkoliv šlo o jeho manželku, kterou miloval. Divnýýý.

Nejsem milovnice detektivek, v tomto ohledu jsem velmi vybíravá, a když už čtu detektivku, chci věřit, že se příběh skutečně může stát, chci věřit, že policie se v příběhu chová tak, jak se v reálu chová policie a chci postavám jejich chování věřit. Tohle se nestalo, proto na mě kniha působila lacině a je mi líto, že ji takto drsně hodnotím. Milovníkům nenáročných detektivních příběhů doporučuji, milovníkům propracovanějších a obsáhlejších psychologických dramat nikoliv. 

2/5