Foukneš do pěny - Radka Třeštíková

Na internetu je kolem jejích knih humbuk. A vlastně kolem Třeštíkové je humbuk tak nějak obecně vždycky. Mrzí mě to, protože jsem přesvědčená, že knihu lze číst i bez toho, aniž byste museli nutně myslet na to, jestli autor je muž či žena, jestli má Instagram nebo 5 dětí. Nejsem její fanoušek, vlastně jí nesleduji a její soukromí mi je jedno. Její kniha se mi ovšem úplně náhodou objevila doma (díky mami, že sleduješ a kořistíš novinky v knihovně) a rozhodla jsem se jí dát šanci, ačkoliv jsem na ni četla vesměs jen negativní recenze.

Nutno podotknout, že negativní recenze se dost často týkaly života autorky, což je mi líto. Přečtěte si to jako knihu. A suďte knihu podle toho, jakou je knihou. Jak je napsaná, nikoliv jaký pleťový krém používá její autorka. Předpokládám ale, že se najdou tací, co se mnou nebudou souhlasit. Je to o tom, jak silně vnímáte autora v knize. Já se od toho snažila oprostit a čtení si dost užila.

Kniha je zajímavá. Neuvěřitelně zvláštní. V první řadě – není to úplně běžný styl Třeštíkové, myslím, že se v Pěně se snažila o změnu způsobu psaní. Snažila se zabrousit více do metafor, nebýt průhledná hned od začátku. Hodí vás do vody a jako čtenář musíte rychle plavat, jinak jdete ke dnu. Odsoudit tuto knihu hned na začátku by byla velká škoda. Příběh se odvíjí pomalu jako lanko a vede čtenáře hlouběji do minulosti hlavních postav. Hlavní hrdinkou je Vladěna. Žena, co má dospělou dceru, nepodařené manželství, ne úplně vhodný vzor v matce z dětství a neuvěřitelnou, ale neuvěřitelnou spoustu šrámů na duši. Rozhodla se vydat se na cestu sama. Jet dopředu, nechat za sebou minulost a dělat šílenosti, které jenom potvrdí, že ještě žije. Ještě to bolí. Jak už to tak bývá, v cizině narazí jen a jen na minulost, před kterou se tak úpěnlivě snažila ujet.

Mě čtení bavilo. Styl byl odvážně podivný, vtáhlo mě to, naopak jsem měla chuť číst dál a neodkládat knihu znechucená. Líbilo se mi, jak si se čtenářem autorka hraje. Jak neukáže zákulisí úplně celé hned na začátku, naopak nám zaváže oči a provází nás postupně mezi kulisami svého příběhu, až na konci nám rozhrne oponu a ukáže celé své divadlo. Takhle na mě kniha působila. Líbilo se mi, jak za dialogy byly vkládány myšlenky Vladěny a jak jsme spolu s ní mohli přemýšlet o tom, jaké asociace zrovna hází její mysl. Tyhle věci mě v knihách baví a díky tomu nejde autor jen po povrchním vyprávění příběhu, ale snaží se čtenáře šokovat chováním postavy a posléze toto pobuřující chování obhájit. Pro každé naše chování existuje nějaké vysvětlení, ať je sebešílenější, no ne?

Příběh zde není úplně na prvním místě. Babráme se ve vzpomínkách, křivdách, bolestech, které bolí odpustit a které máme v sobě stále živé a možná je i cíleně přiživujeme. Chvílemi jsem Vladěnu měla ráda, chvílemi jsem ji nenáviděla, posléze jsem ale naše pochopení pro její podivné chování, protože z minulosti se vynořilo něco podivného, co její chování vlastně vysvětlilo. Tento vzorec mě bavilo v knize objevovat.

Není to žádná filozofická literatura, beru to spíše jako něco oddychového. Neplánuji od autorky číst jiné tituly (ale kdo ví, co mamka zase půjčí), ale jsem ráda, že první knihu, kterou jsme od Třeštíkové četla, je právě tato, co stylem nejspíše (podle čtenářů) vybočuje z její řady. Fandím tomu, protože proč bychom měli číst každý rok knihu od spisovatelky, co se neustále drží osvědčeného postupu? Proč netolerovat změnu a naopak ocenit to, že se snaží být v každé knize jiná? Tomuhle já fandím. Autorů, co píší stále to stejné a stále stejně, máme na pultech přeci mnoho. Pozitivně hodnotím i grafické zpracování, obálka a předsádky mají krásné barvy a paperbackové vydání mi bylo k chuti, super do tašky s sebou. 

Doporučuji ženám, co rády psychologická dramat, knihy, co trošku zarmoutí, ale jen na chvilku. Život není peříčko, ale když chceš, je jako když foukneš do pěny. 

4/5